O smutném autobusu
Byl jednou jeden autobus a ten byl smutný. Tuze smutný. Převelice smutný. Co víc, každý den byl smutnější a smutnější. Nikdo s ním totiž nechtěl jezdit a on nevěděl proč. Byl z toho nešťastný, neboť nemohl nikoho vozit. Ale on vozil lidi rád. "K čemu je takový autobus, když s ním nikdo nejezdí," říkal si pro sebe. To ho rozesmutnilo ještě více. Tolik, až se z toho usedavě rozplakal. Celé to začalo před několika týdny. Lidé, co s ním pravidelně dopravovali, začali ubývat. Zpočátku si toho ani nevšiml, ale když byl poloprázdný, nedalo se to přehlédnout. Autobus přemýšlel o příčině tohoto jevu, ale na nic nepřišel. Neviděl žádný důvod, proč s ním lidé neměli cestovat. Jezdil vždy na minutu přesně, vždy slušně pozdravil a dodržoval všechny předpisy. Přesto lidí bylo méně a méně. Až nakonec s ním nechtěl jezdit nikdo. Jezdil dál prázdný po své trase a byl smutnější a smutnější. A bylo hůř. Cestující se ho začali bát. Kdykoliv přijel na zastávku, začali před ním prchat, jako kdyby