O smutném autobusu
Byl jednou jeden autobus a ten byl smutný. Tuze smutný. Převelice smutný. Co víc, každý den byl smutnější a smutnější. Nikdo s ním totiž nechtěl jezdit a on nevěděl proč. Byl z toho nešťastný, neboť nemohl nikoho vozit. Ale on vozil lidi rád.
"K čemu je takový autobus, když s ním nikdo nejezdí," říkal si pro sebe. To ho rozesmutnilo ještě více. Tolik, až se z toho usedavě rozplakal.
Celé to začalo před několika týdny. Lidé, co s ním pravidelně dopravovali, začali ubývat. Zpočátku si toho ani nevšiml, ale když byl poloprázdný, nedalo se to přehlédnout. Autobus přemýšlel o příčině tohoto jevu, ale na nic nepřišel. Neviděl žádný důvod, proč s ním lidé neměli cestovat. Jezdil vždy na minutu přesně, vždy slušně pozdravil a dodržoval všechny předpisy. Přesto lidí bylo méně a méně. Až nakonec s ním nechtěl jezdit nikdo.
Celé to začalo před několika týdny. Lidé, co s ním pravidelně dopravovali, začali ubývat. Zpočátku si toho ani nevšiml, ale když byl poloprázdný, nedalo se to přehlédnout. Autobus přemýšlel o příčině tohoto jevu, ale na nic nepřišel. Neviděl žádný důvod, proč s ním lidé neměli cestovat. Jezdil vždy na minutu přesně, vždy slušně pozdravil a dodržoval všechny předpisy. Přesto lidí bylo méně a méně. Až nakonec s ním nechtěl jezdit nikdo.
Jezdil dál prázdný po své trase a byl smutnější a smutnější. A bylo hůř. Cestující se ho začali bát. Kdykoliv přijel na zastávku, začali před ním prchat, jako kdyby se jim zjevil čert, či něco ještě horšího. To ho zarmoutilo ještě více. Začal se lidem vyhýbat. Jezdil jen po periferii a obydleným oblastem se pečlivě vyhýbal.
Jednou, když projížděl kolem opuštěného nádraží, zamával na něj neznámý stařeček. Autobus to překvapilo.
“Proč na mě ten dědeček mává?” ptal se sám sebe. “On se mě snad nebojí? Nebo snad mává na někoho jiného?” Váhal. Má zastavit nebo raději dělat, že dědečka nevidí? Zvědavost zvítězila, a tak zastavil.
"Jak Vám mohu posloužit, staříčku? Chcete někam svést?" Zeptal se opatrně. Dědoušek nic neříkal, jen přikývl a nastoupil. Sedl si dopředu. Pak si odkašlal a řekl: "Potřebuji odvézt do domova důchodců. Zavezeš mě tam?"
“Jak si přejete,” přitakal autobus a vyrazil. Chvíli bylo ticho, potom se stařeček zeptal:
Jednou, když projížděl kolem opuštěného nádraží, zamával na něj neznámý stařeček. Autobus to překvapilo.
“Proč na mě ten dědeček mává?” ptal se sám sebe. “On se mě snad nebojí? Nebo snad mává na někoho jiného?” Váhal. Má zastavit nebo raději dělat, že dědečka nevidí? Zvědavost zvítězila, a tak zastavil.
"Jak Vám mohu posloužit, staříčku? Chcete někam svést?" Zeptal se opatrně. Dědoušek nic neříkal, jen přikývl a nastoupil. Sedl si dopředu. Pak si odkašlal a řekl: "Potřebuji odvézt do domova důchodců. Zavezeš mě tam?"
“Jak si přejete,” přitakal autobus a vyrazil. Chvíli bylo ticho, potom se stařeček zeptal:
"Proč jsi tak smutný, autobusi?"
"Ale, to víte dědečku, mám trápení. Nikdo se mnou nechce jezdit. Teda až na vás. Vy jste vyjímka. Víte, obyčejně přede mnou lidé prchají. Jenže nechápu proč. To se mě bojí? Pokud ano, tak jaký mají důvod? Vždyť jsem hodný a jezdím na čas."
"Víš, abych pravdu řekl, já se těm lidem ani nedivím. Viděl jsi se někdy v zrcadle? Neviděl? Tak to bys měl. Jsi totiž strašně špinavý. Musíš zajet do myčky a nechat se pořádně vydrhnout a naleštit."
"Aha, tak je to. Jenže já nemůžu do myčky. Já se totiž myčky hrozně moc bojím. Viděl jste ty její kartáče? Vypadají velice hrozivě," zaúpěl smutný autobus a skoro se rozplakal.
"Jen se neboj. Myčka ti nic neudělá. Uvidíš, že to nic není. Navíc ti nic jiného nezbývá. Dokud se neumyješ, nebudou s tebou lidé jezdit, ty jeden špindíro."
“Když já nevím. Co když se mi v myčce něco stane?”
“Chceš snad celý život jezdi bez pasažérů?
"Tak já to zkusím," špitl nesměle autobus.
"Tak je to správné," pochválil ho dědeček a vystoupil, neboť právě dorazili k domovu důchodců.
Jen co stařeček vystoupil, vydal se autobus odhodlaně do myčky. Ale jak se blížil k myčce, jel pomaleji a pomaleji. Měl čím dál větší obavy z děsivých kartáčů, které tam na něho číhaly. A kdo ví co příšerného se skrývá za kartáči? Je tam tma. Co když jsou tam strašidla? Již byl skoro u myčky, když jeho strach zvítězil. Obrátil se a rychle ujížděl domů.
Doma na sebe dostal hrozný vztek.
“Proč jsem byl tak slabý? Proč jsem se nenechal umýt?” ptal se sám sebe.
“Takhle to nejde. Nesmím již podlehnout strachu. Musím se strachem bojovat. Chci aby se mnou lidé zase jezdili. Autobus bez cestujících je k ničemu,” pokračoval v samomluvě.
“Zítra pojedu do myčky pojede, ať se děje co se děje,” sliboval si.
Druhý den ráno vstal. Vyčistil si zuby a vyrazil k myčce. Před myčkou se nerozhodně zastavil. Díval se na rotující kartáče. Včerejší odvaha byla pryč. Chvíli váhal. Pak zatnul zuby, zavřel oči a vyrazil vpřed. Jel a jel. Cítil, jak mu na kapotu padají kapky vody. Bylo to docela příjemné, jako jarní deštík. Pak ho něco začalo šimrat.
"To jsou kartáče," uvědomil si. Nebylo to nic hrozného. Naopak. Docela se mu to líbilo. Bylo báječné, zbavit se té nepříjemné špíny. Netrvalo to dlouho. Za chvíli již vyjížděl z myčky dočista vymydlený a nablýskaný.
Pln nového elánu vyrazil na svou zastávku. Byl zvědavý, co jeho novému vzhledu řeknou cestující. Cestující byli nadšení. Jen se rozkřiklo, že autobus je zase čistý, všichni hned k němu spěchali a chtěli se svést. Autobus je mile přivítal, a pak vyrazil na cestu. Již nebyl smutný. Naopak. Byl radostný a veselý.
"Ale, to víte dědečku, mám trápení. Nikdo se mnou nechce jezdit. Teda až na vás. Vy jste vyjímka. Víte, obyčejně přede mnou lidé prchají. Jenže nechápu proč. To se mě bojí? Pokud ano, tak jaký mají důvod? Vždyť jsem hodný a jezdím na čas."
"Víš, abych pravdu řekl, já se těm lidem ani nedivím. Viděl jsi se někdy v zrcadle? Neviděl? Tak to bys měl. Jsi totiž strašně špinavý. Musíš zajet do myčky a nechat se pořádně vydrhnout a naleštit."
"Aha, tak je to. Jenže já nemůžu do myčky. Já se totiž myčky hrozně moc bojím. Viděl jste ty její kartáče? Vypadají velice hrozivě," zaúpěl smutný autobus a skoro se rozplakal.
"Jen se neboj. Myčka ti nic neudělá. Uvidíš, že to nic není. Navíc ti nic jiného nezbývá. Dokud se neumyješ, nebudou s tebou lidé jezdit, ty jeden špindíro."
“Když já nevím. Co když se mi v myčce něco stane?”
“Chceš snad celý život jezdi bez pasažérů?
"Tak já to zkusím," špitl nesměle autobus.
"Tak je to správné," pochválil ho dědeček a vystoupil, neboť právě dorazili k domovu důchodců.
Jen co stařeček vystoupil, vydal se autobus odhodlaně do myčky. Ale jak se blížil k myčce, jel pomaleji a pomaleji. Měl čím dál větší obavy z děsivých kartáčů, které tam na něho číhaly. A kdo ví co příšerného se skrývá za kartáči? Je tam tma. Co když jsou tam strašidla? Již byl skoro u myčky, když jeho strach zvítězil. Obrátil se a rychle ujížděl domů.
Doma na sebe dostal hrozný vztek.
“Proč jsem byl tak slabý? Proč jsem se nenechal umýt?” ptal se sám sebe.
“Takhle to nejde. Nesmím již podlehnout strachu. Musím se strachem bojovat. Chci aby se mnou lidé zase jezdili. Autobus bez cestujících je k ničemu,” pokračoval v samomluvě.
“Zítra pojedu do myčky pojede, ať se děje co se děje,” sliboval si.
Druhý den ráno vstal. Vyčistil si zuby a vyrazil k myčce. Před myčkou se nerozhodně zastavil. Díval se na rotující kartáče. Včerejší odvaha byla pryč. Chvíli váhal. Pak zatnul zuby, zavřel oči a vyrazil vpřed. Jel a jel. Cítil, jak mu na kapotu padají kapky vody. Bylo to docela příjemné, jako jarní deštík. Pak ho něco začalo šimrat.
"To jsou kartáče," uvědomil si. Nebylo to nic hrozného. Naopak. Docela se mu to líbilo. Bylo báječné, zbavit se té nepříjemné špíny. Netrvalo to dlouho. Za chvíli již vyjížděl z myčky dočista vymydlený a nablýskaný.
Pln nového elánu vyrazil na svou zastávku. Byl zvědavý, co jeho novému vzhledu řeknou cestující. Cestující byli nadšení. Jen se rozkřiklo, že autobus je zase čistý, všichni hned k němu spěchali a chtěli se svést. Autobus je mile přivítal, a pak vyrazil na cestu. Již nebyl smutný. Naopak. Byl radostný a veselý.
Komentáře
Okomentovat